KILLMAN

Vzpomínám na den kdy poprvé
meč do ruky jsem vzal
pohladil ostří ocelové
kdy se meč přítelem mým stal

Ta ostrá záře sluneční
jež od čepele se odrazila
stala se mi vášní
jak do duše mne oslnila

Vidím den kdy ve vřavě bitevní
poprvé můj meč s jiným zazvonil
cítím to jak tanec svatební
kdy poprvé jsem se na smrt bil

Tenkrát prvně meč můj
horkou krev ochutnal
našel jsem osud svůj
bojovníkem jsem se stal

Bylo to poprvé ten den
co můj meč smrt rozdával
vše bylo rychlé jak sen
duch bojový mne ovládal

Můj meč je mým nejvěrnějším přítelem
boj je můj chléb každodenní
již dlouho já jsem žoldnéřem
pach krve cítím po probuzení

Každá bitva je výzvou
nevím jestli zítra budu žít
meč je mou jedinou jistotou
nikdy již nebudu mít klid

Vypil jsem trpké víno
z poháru zlaceného
na dně jsem spatřil sebe
docela ztraceného
v krajích, kde zebe

Chlad se dotkl mých spánků
jak nehmotný duch
já v síni plné hostů
cítil hrobový puch
konce svých dnů

Kdesi na konci cest
každý se ocitne
bude-li to za rok či dnes
těžko jeden dohlédne
zdali neskoná jak pes

Nechci již trpké víno pít
pohár o zemi třesk
v očích tváří ostatních
stále jen skelný lesk
jako v lampách vyhaslých

Zvednout jednu ruku
těžkou jak olovo
snažil jsem se marně
a po chvíli na novo
však ona neposlouchá mě

Hlemýžď leze po stole
na kterém jsem hodoval
na zemi leží láhev
z níž jsem víno doléval
jež barvu má jak krev

Pes pod stolem hlodá kost
jež jsem mu hodil
ráno na mě štěkal
vrčel a zuby cenil
a teď se tady přežral

Já tu tak hloupě ležím
s hlavou na stole
usínám zmožen
daleko postele
mocí vína pozřen

Kdyby příští ráno
pro mne již nevzešlo
nikomu by dneška hůře
dozajista nebylo
tak to vždycky skončit může

Vždy když víno piji
divný pocit mám
a vprostřed slavnosti
jsem najednou sám
zastižen v bezmoci

(Podivné Vize)

Vítr z cesty prach jen zvedá
v den živý jak krysa šedá
ubohá nicka, podlost bledá
z kostnaté ruky zlaťák nedá

šťastný jak šašek blázen sedá
špinavou lůzu rab vyhledá
prohraný boj se hájit nedá
sedlák je živ a na hnůj žehrá

Líčená past naprázdno sklapne
vyrobena jest z oceli chladné
chytí se myška za noci, za dne
není jí souzeno milosti žádné

Černý je den, kdy vrána kráká
pramen je tam, kam žába skáká
prožraná červi je hůl tuláka
kterého chudobou láká dálka

Na moři z vody delfín skáká
v kosatce nenajde dobrého žáka
slepice hloupá kvoká a kvoká
sedmkrát v kartách čert šidí cvoka

Nedaný dar se těžce hledá
horská říčka se vysušit nedá
poušť žhavým pískem zlostně sypá
slyšena jsou slova neukrytá

Klam je jen lží, ne pravda skrytá
obilný klas, ten slunce chytá
něha je bitá
kde orel srdce drápy chytá

Vítání novému staří přejí
vor praská plujíc do peřejí
rozesmátí klauni se smějí
jak vlci, jež na Měsíc vyjí

Vítá nás brána černošedá
temný se temnému bránit nedá
v zemi zí díra, konce nemá
zajatá duše křičí, sténá

Karty jsou rozdány rubem vzhůru
zaháním bděním noční můru
pěstuji laskavě hnusnou stvůru
smolný a nešťastný furt má smůlu

Temný temnému do očí hledí
za nimi černý havran sedí
a oni vědí
kdo jejich hříchy zdědí!

(Daleký Soumrak)

Vytryskl pramen z popela
kde skála pukla žárem
lávu sopka chrlila
nové skály tvořila
ten výbuch viděl jsem svým zrakem
tenkrát když jsem byl drakem

A jak věky plynuly
z pramene se gejzír stal
ohnivé slzy naň kanuly
jako mé šupiny tuhnuly
když skákal jsem z těch skal
velebil jsem toho, kdo křídla mi dal

širý kraj pode mnou
ubíhal tempem splašeným
láva byla krví mou
hvězdy jiskrou tajemnou
ze sopky stoupal dým
jenž byl tak omamným

Dávno tomu jest
kdy naposled jsem vzlétl
vedlo tudy mnoho cest
plamen v sobě budu nést
ten žár, jenž nikdy neuhasl
světa jenž mou dráhu protl

Zde v mracích krouží vrány
jen ptáci jsou povoláni
zhojí se staré šrámy
čas nezůstane prázdný
však vzpomínky na létání
vpřed mě pohání

Vyhasl toho světa žár
není kam se vrátit
již nebude vonných pár
ztracen je křídel pár
viděl jsem skály se hroutit
vše jsem byl odsouzen ztratit

(Draconis Domini)

V hlubokých vodách, kde zvuky se ztrácejí
v dálkách, kam nedohlédne zrak
v mlhách a temnotě za hranicí vnímání
věčný boj nekončící v dějinách

Blíží se půlnoc, obloha září
Měsíc se ukryl za černý mrak
vyčerpán dnem mě únava tíží
pomalu spánek mi zavírá zrak

Vrší se stíny a pavučiny mžitků
neodolatelně mě do snů zvou
oproštěn od světa hmotných statků
hledím za skutečnost a Oni tam jsou

Tiše, ale děsivě spolu bojují
neblyští se meče ani hroty kopí
do černých propastí se svrhávají
a z nich povstanou zase noví

V tom zápase nikdo nevítězí
něco víc než magie je tam
přicházím blíž a Oni čekají
na kterou stranu já se přidám

(Eternal Fight)

Chlapci-jak jsou mladí
v létě se radostí usmívají
ale nevidí to, co vidím já:
krutou zimu, slzy v očích
hlad a bídu, co ničí
ubohost těch, kteří jsou chudí
krutost lidí, rány holí

Rytíři - jak jsou silní
a jejich meče se na slunci lesknou
ale nevidí to, co vidím já:
krev na rukou, smrt v očích
jámy hrobů, v kterých skončí
smrtelnou křeč poražených
kostry, v rezivících zbrojích

A králové - jak jsou mocní
na svých trůnech pyšně sedí
ale nevidí to, co vidím já:
zrádce po svých bocích
prolhané vši, co se jim klaní
kruté vrahy, co jim lichotí
dýky ve svých srdcích

Já ulicí jdu a lidé se klidí
protože nevidí to, co vidím já:
krutou zimu, slzy v očích
oni nevidí to, co vidím já:
krev na rukou, smrt v očích
nikdo nevidí to, co vidím já:
zrádce po svých bocích

(Victory of The Darkness)

šumí vítr v korunách dubů
mezi kmeny vkradla se mlha
zastřela příchozím zrak
dvě postavy kráčejí v sevření stromů
a do ticha lesního se rozléhá
krok a krok

Nerušena lidmi sama stojí skála
uprostřed dubových mas
prý má magickou moc
do jejího ticha kdosi se vkrádá
ozvěna šíří smrtelníků hlas
a pomalu přichází noc

Na nebi však nevidět hvězd
vše skrývají husté mraky
panuje chlad
dvě postavy stojí na vrcholu skály
do dálky k obzoru upírají zraky
či naslouchají snad ?

To jsou ti jediní, co postřehly
že nic není jako dřív
a odpověď přišli hledat
proč noci ztemněly
a pole rodí jen úrodu plív
přichází stín

Bezmocně stojí tam
sdělení nechápou
nevědí nic
že mohou jen přihlížet
pochopit nemohou
že nezmůžou nic

Slunce vzývat by chtěli
když pozdě je už
přichází stín
ale když možnost měli
nepřišel jediný muž
a tak přišel stín ...

(Přichází Stín)

Je slavný král
mnohokrát bojoval
a vyhrával
všem nepřátelům odolal
i v bitvách nejprudších
nikdy se nevzdával
s výkřiky padlých v uších
a "Do boje!" na rtech rány rozdával
ve stanech nad mapou
plány bitev vymýšlel
s korouhví nad hlavou
sám první vpřed vyjížděl

Pak skončil čas bojů
a vojáci šli domů
a on po mnoho dnů
seděl na svém trůnu
ve své kamenné síni
v paláci nad řekou
svou zbroj ve skříni
nechal zamčenou
meč v truhlici
koně ve stájích
i svou helmici
a kopí po předcích

Tak dlouhá léta plynula
když doba válek minula
zranění se zhojila
bezstarostná éra nastala
vojáci místo výcviku
v hospodě sedí pří pivu
kde v bujném rozmaru
vzpomínají na slávu
v paláci hostiny jsou denně
až kuchař zmdlévá unaveně
a král s šlechtou hoduje
a soutěží, kdo víc vypije

Tak se z mocných hrdinů
stali stálí hosté hostinců
s tukem místo svalů
a rukou odvyklou mečů
král zestárl
armáda bez výcviku
žár v srdcích vychladl
jen jídlo s pitím pere se v žaludku
meč v truhle zrezivěl
kůň ve stáji zeslábl
v korouhvi se mol zabydlel
a kopí někdo ukradl

Když vojáci bojům odvykli
a kapitáni velet zapomněli
z ničeho nic se objevili
nepřátelé, co dlouho čekali
až pozornost ochabne
hrady zpustnou
král zestárne
a zem kořistí bude snadnou
slyšíc nové zvěsti
neváhali dlouho
do boje vytáhnouti
a páchati zas zlo

A tak starý král
svou zrezlou zbroj vzal
zašlým mečem se opásal
a zesláblého koně svého osedlal
jeho staří veteráni
své staré zbraně vyhrabaly
fanfáry ryčné nezněly,
když do poslední bitvy odjížděly
všichni věděli, že se nevrátí,
když odjížděly v dál,
ještě v dálce slyšely volání
"Ať žije král!"

(Bloudění v Hlubinách)

Pohřbili ho pod zem
pod dva metry hlíny
hrob zakryli pentagramem
na znamení kletby

Jeho mrtvé tělo
na počátku rozkladu
se v rakvi probudilo
k nechtěnému životu

Otevřel oči smrtí zkalené
však spatřil jen tmu
úzké rakve dřevěné
vězení z nějž není úniku

Do víka pěstmi bušil
zoufale chtěl ven
marnou snahou jen si prsty zlomil
i jeho křik vyšel v plen

A tak tam ležel
v té černé rakvi
a jak čas běžel
jeho tělo žraly červy

Již jen kosti zbyly
však duše stále uvězněna
v černém hrobu kletby
do tmy navždy uvržena

Za živa měl plánů mnoho
než přišel osudný škrt
teď netřeba mu ničeho
čeká jen milosrdnou smrt

Čeká až se kletba zlomí
i když i z kostí je už prach
doufá, že se vysvobodí
ale jímá ho i strach

Strach z černého hrobu
z věčnosti pod zemí
že pod kořeny stromu
skončí provždy ztracený

Za živa to se smrti bál
nikdy by si nepředstavil
že by o ní někdy stál
že by po ní toužil

(Zlomená Naděje)