Aktualizace
Poslední upload básní byl proveden ... prostě dávno! Až se tu objeví nějaká nová básnička, tak bude tento super popisek změněn!
Obsah (počet)
V celé sekci Básně se v tuto chvíli nachází celkem 73 básniček... :)
|
|
Elvisův duch
Dlouho žhnoucí disk
toulal se
po astrálním dynamičnu
a ztěžka dral se
ku lunárnímu magičnu
by diametrálně neshořel
v planetárním atmosféričnu.
Nyní však již hlas
lunárního nadoka
láká žhnoucí rotační disk
do fyzičného hluboka,
kde ve spektrálním galaktičnu,
tam co pentárního astrálna je brána
tam skví se z oktarínu obelisk
a na něm Gaia - Moudrá Vrána. |
nahoru
Ssspinkej můj milášku,
dřímej můj dáreššku.
Glum!
Bolej násss rušiššky,
moc jsme se dnes nadřeli,
už vyšššli hvězdišky,
ssspinkejme příteli.
Ssspinkej můj milášku,
dřímej můj dárešššku.
Glum!
Osssvítil měsíšek
v horách cessstišku,
slyš ssspánek rybišek
v to našem rybníšššku.
Ssspinkej můj milášku,
dřímej můj dárešššku.
Glum!
Jen ať ssi Bledá tvář sssvítí
a pak i ta žluťoušššká,
nás ale Miláššku nahoře kvítí
nelechtá lísteškem do ouššška.
Ssspinkej můj milášku,
dřímej můj dárešššku.
Glum! Glum! Glum! |
nahoru
Uložils svou mysl do kanopy...
Čekáš, že tak něco vyřešíš?
Jenže ouha - svoje stopy
jen tak nezameteš.
Nebo snad ano?
Uzavřeš
svou duši v pyramidě
a řekneš,
že je veteš?
To se pleteš.
Uzavři tam radši sám sebe
a mysl s duchem volné nech,
neb ty když nemáš,
jsi už v hrobě.
Tvé nic se v něm topí.
Až tehdy si zralý
do kanopy. |
nahoru
V zeleném lese, co bublá potok
chodíval ke kameni anděl.
Měl bělostná křídla
a přenádherný medový měl hlas.
Sedával na zelené trávě,
krajinu bystrým okem sledoval.
A já ho stále tajně sledoval,
a z očí křišťálových slz potok
mi padal v kvítky na měkké trávě.
Přál bych si být také jemný anděl,
poslouchat ten přesvatý boží hlas
a roztáhnout za letu svá křídla.
Jako pták bych měl z peří svá křídla
a poté bych s oblohy sledoval
ten dobře známý zpívající hlas,
jímž rozpráví klikatý ten potok,
jenž jako chřestýš plazí se v trávě,
co přírodní bublající anděl.
A já, skutečný nebeský anděl.
Opřen v mracích o svá pevná křídla
ze vzduchu jsem v husté, suché trávě
hnědého zajíce polního sledoval.
Měl žízeň, snad chtěl hledat potok,
slyšel jsem jeho utrápený hlas.
A pak můj hluboký vnitřní hlas -
můj všudypřítomný strážný anděl,
ten můj v pusté poušti chladný potok,
ta má pomocná záchranná křídla,
onen pes, co mě věrně sledoval,
to mé štěstí nalezené v trávě.
Tiše šeptlo: "Stůj nohama v trávě,
utiš své nebetyčné touhy hlas -
v beznadějné pýše tě sledoval,
neboť ty nejsi skutečný anděl.
Tak zmáčej svá vymyšlená křídla.
Hleď, támhle máš křišťálový potok."
A tak pohltil má křídla potok,
jak hlas ztrácela se chuť být anděl.
Stál jsem v trávě a vlnky sledoval. |
nahoru
Chodím po nábřeží smuten a sám,
v bílé černi ráno u řeky se halí.
Zmatenou svou mysl mám -
na krajkové hladině je cosi v dáli.
Bílé jako sníh, bílé a chladné.
V pavučinách mlhy blíží se to k břehu
a bělotou samou hladině vládne
jako nebeský anděl v kalném sněhu.
Ale co že je to za anděla?
Když jeho hřbet je tak neandělsky křivý,
pod kapucí se mu lebka bělá
a v pařátech kosa potřísněná krví!
To není anděl, toť sama Smrtka!
Hnáty hubené, jak větve křivé,
prázdné oči potřísnila jinovatka
a vlasy po ramena, mrtvě plavé.
Pozvolna již rozlýva se mlha.
U řeky je klid, jen divé vlnky hrají
svými vlasy jako ruka nahá
osudových mrtvou sbírku symfonií. |
nahoru
Tak tiše kráčí blaty skupina
zachmuřená, mlhou se prodírá
a k černavému nebi zraky upíná
a tiše v srdci tluče jejich víra.
Tluče silně, hned zas slabě.
Do očí bije jim zřícenina
a v ní dlí snad podivný hrabě,
jenž v podobě netopýra
s oky rudými co sklenka vína
létá nocí, křídly mává slabě.
Pod nohama propadá se hlína
a v rukách vzduchu páchne síra.
Jak nehostinná je to bažina.
Tak pustá, tak nekonečně širá,
že život pulsuje v ní chabě.
Jen bazilišci střeží místa stinná -
poklady oděné v noční róbě
vzaté od umrlého sira.
Nad jeho lebkou vznáší se tmá špína -
létá nocí, křídly mává slabě.
Jako hrozba vznáší se ta skvrna.
Stále jasněji, ne, neskomírá.
Sametové křídlo tmu protíná.
Tu změní se v tvora - kruh se uzavírá.
A na té jeho bledé lebě
vlní se z čela sčesaná čupřina,
oči hledí v nenávisti, zlobě -
oči hraběte a upíra.
Zírá na ně jako duše vinná.
Létá nocí, křídly mává slabě.
S bahnem a krví mísí se slina
a mrtvá stříbrný meč ruka svírá.
V záři hvězd skví se jako slonovina
a v dáli jen okřídlená stvůra
létá nocí, křídly mává slabě. |
nahoru
Autor: Elvisův_duch
|
|